Narcissina osudová chyba - Poslední překážka k nepřemožitelnosti

Když dorazili do Mistrova sídla, většina Smrtijedů tam již byla.
„Vidíte, kvůli tomu vašemu Dráčkovi jsme přišli pozdě,“ sykla nenávistně Bellatrix a odešla směrem k Rodolphusovi a Rookwoodovi.
Smrtijedi si zaujatě prohlíželi dítě na Narcissiné hrudi.
Odkudsi se ozvalo:
„To jsem zvědavej, jak bude na to děcko reagovat Pán.“
Pár chlapů se výroku zachechtalo.
Avšak když se Lord Voldemort objevil, Draca ani nezaznamenal. Jeho skelný pohled se nepřítomně upíral kamsi vzhůru.
„Vítám vás, drazí Smrtijedi,“ řekl slavnostním tónem, „dnešní schůze by se měla zapsat do historie strany Temna. Nadešel totiž okamžik, kdy vám mohu sdělit, že má síla bude opět kompletní a nepřemožitelná.“
Smrtijedi se po sobě udiveně podívali.
„Copak ona někdy byla přemožitelná, Můj Pane?“ vyslovil za všechny otázku Lucius.
„Ach ano, drahý Luciusi. Neznepokojovalo vás, že jste o mně tak dlouho v poslední době neměli žádné zprávy?“ až nyní padl jeho pohled na Draca, ustrašeně tisknoucího hlavu k Narcissiným ňadrům, „och, pardon, já zapomněl. Zapomněl jsem na vaše rodiny, práci a jiné starosti. Zapomněl jsem, jak služby pro svého Pána zanedbáváte.“
„To ne, Pane!“
„My nikdy!“
„Každý den jsem žádostivě toužila po pálení mého Znamení, Mistře!“
„To stačí!“ zařval Voldemort, až se Draco rozbrečel, „a toho fracka mi sem příště taky nenoste, nejsme jesle!“ obořil se na Malfoyovy, „ale k věci, dnes tu jsme z důležitějších důvodů než je vaše nekázeň.
Poslední dobou se má věž moci, kterou jsem tak dlouho cihlu po cihle stavěl, opravdu začala otřásat v základech. Jistá vědma svojí věštbou ohrozila moji sílu, ale žádný strach, mí drazí, toto nebezpečí je již zažehnáno. Můžeme za to poděkovat mému novému služebníkovi, který mi prozradil, jak onu věštbu zničit. Uvítejte, prosím, vašeho nového spolupracovníka, Petera Pettigrewa, řečeného Červíčka!“
Odkudsi z temnoty se vynořil obtloustlý mladík s krysím výrazem.
Několik Smrtijedů se překvapeně zachechtalo.
„Promiňte, Mistře. Ale tohle, že je ten Váš pan Zachránce?“ zeptal se posměšně Karkaroff a ostatní se znovu zasmáli.
Peter Pettigrew se krčil ve Voldemortově stínu a bázlivě těkal očima po místnosti.
„ano, Igore, to je on,“ řekl ostře Pán Zla, „nevím, proč se tak divíš, svými činy má nad vámi všemi navrch.“
„To je nespravedlivé tvrzení, Můj Pane,“ ozvala se ublíženě Bellatrix, „vždyť já jsem pro Vás toho tolik vykonala…“
Voldemort ji umlčel mávnutím hůlky.
„Červíček mi sdělil, kde se nachází tvor, který by mohl způsobit moji zkázu. Červíčku, řekni jim jeho jméno!“
„Harry Potter,“ řekl Pettigrew a snažil se mít tak důležitý hlas, až působil směšně.
„Kdože?“ ozvalo se zezadu.
„Divíte se, že jméno toho, kdo by mohl přemoci Vašeho Mistra, neznáte? Nepřekvapuje mě to! Je to totiž jednoroční dítě!“ zachechtal se Voldemort a Červíček se k jeho smíchu váhavě přidal, „je vám už tedy jasné, že je nebezpečí mého pádu zažehnáno?!“
„Ano!“
„Nechť to děcko chcípne!“
„Ať chcípne rukou Nejmocnějšího!“
Na tváři Pána Zla se objevil úsměv.
„Jsem rád, že sdílíte moji radost. Teď můžete jít. A nezapomeňte si zítra přečíst ve Věštci, že ‚Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit‘ spáchal další chladnokrevnou vraždu!“ hlasitě se zachechtal a Smrtijedi se k němu přidali.
Pán Zla zmizel kamsi do temnoty a jeho stoupenci začali stoupat po příkrém schodišti.

„Celkem záživná chůze, co?“ poznamenal Rabastan.
„To rozhodně. Vůbec jsem netušil, že má Pán Zla nějaké problémy,“ přidal se Rookwood, „no, hlavně, že už jsou zažehnány.“
„Ale mohl nám to říct dřív,“ ozvala se Bellatrix ublíženým hlasem, „vždyť bychom mu mohli pomoct, od čeho jsme Smrtijedi?“
„Jo, stěžuje si, že nic neděláme, a přitom nám nic neřekne,“ souhlasil Avery.
„A pak všechnu slávu připisuje tamtomu,“ dodal tiše Dolohov a pokývl hlavou směrem k Červíčkovi, který udýchaně cupital po schodišti kus před nimi.
„Takovej směšnej ubožák! Ta přezdívka mu fakt sedí…Červíček! Tak dobře už mě dlouho nikdo nepobavil!“ vyprskl Macnair.
Pettigrew se otočil a zrychlil krok.
Smrtijedi propukli v smích.
Malfoyovi jejich veselí nesdíleli. Narcissa se marně snažila utišit Draca, jehož pláč ne a ne ustat. Lucius ji povzbudivě stiskl ruku a oba spěchali k východu.
Za chvíli se konečně dostali do malé uličky. Přemístili se a hlasitý ryk Smrtijedů nechali za sebou.

Když byli konečně doma, oba si oddechli.
Uložili Draca do postýlky, zkontrolovali Basiliska a vyčerpaně klesly na pohovku.
„Přestává se mi to líbit,“ řekla po chvíli Narcissa.
„Co, drahoušku?“
„Být Smrtijedem. Bella i Basilisk mají pravdu. Proč jsme se jimi vůbec stali?“ řekla nešťastně.
„Je to výhodné. Vždy je lepší stát na té silnější straně. Vždyť to děláme i pro naše potomky! Kdybychom nebyli Smrtijedy, mohl by se například Draco ocitnout v situaci toho chlapce, kterého hodlá Pán Zla zabít.“
„A to mě právě ničí,“ povzdechla si Narcissa, „nikdy mi to tak nepřišlo, až po narození našich synů. Už se mi příčí to chladnokrevné zabíjení dětí…“
„Naše děti to ale nebudou,“ namítl Lucius.
„Ale jsou to stejně nevinné bytosti, jako třeba Draco! Právě udělali první krůček a pak si přijde někdo, kdo jen mávne hůlkou a je po všem! Nezdá se ti to kruté?!“ Narcissa vzdala boj s pláčem a nechala slzy volně téct po tvářích.
Lucius ji objal:
„Máš pravdu, Cissy. I přes všechny ty výhody není žádná radost být Smrtijedem.“